Sanační omítky

Sanační omítkový systém nepředstavuje pouze jedinou vrstvu, ale promyšlené souvrství materiálů, kde má každý prvek přesně vymezenou technickou úlohu. Aby celá skladba správně fungovala, musí na sebe jednotlivé druhy omítek navazovat v přesně určeném pořadí.

1) Sanační podhoz

Je prvním krokem celé technologie, známý také jako kotevní špritz. Jeho primárním úkolem je vytvořit pevný mechanický můstek mezi očistěným zdivem a dalšími vrstvami.

Na rozdíl od klasického stavebního špritzu se tento podhoz nenahazuje celoplošně, ale pouze síťovitě tak, aby pokrýval přibližně padesát procent plochy zdiva. Tímto postupem je zajištěno dostatečné přilnutí systému k podkladu, aniž by došlo k ucpání pórů ve zdivu a ke zbytečnému omezení jeho schopnosti odvětrávat vlhkost.

2) Podkladní sanační omítka

U nerovného nebo výrazně zasoleného zdiva se jako další vrstva aplikuje vyrovnávací a pórovitá omítka. Tato podkladní vrstva vyrovnává hluboké spáry a defekty v konstrukci.

V místech s vysokou koncentrací škodlivých látek plní funkci prvotního absorpčního filtru. Díky své extrémně vysoké pórovitosti pojme největší nápor krystalizujících solí a vlhkosti hned na začátku a výrazně tím šetří a prodlužuje životnost hlavní funkční vrstvy.

3) Minerální stěrka proti solím

Je často označovaná jako sulfatobetonová, nebo protisolená stěrka, představuje vysoce odolnou izolaci určenou k přímému blokování a zadržování solí, aby sa zamezilo krystalizaci solí přímo v konstrukci zdiva.

4) Jádrová sanační omítka

Je srdcem celé technologie, která zajišťuje samotný sanační efekt. Tato směs je obohacena o hydrofobní aditiva a obsahuje vysoký podíl mikropórů.

Vnitřní struktura materiálu funguje jako účinná bariéra proti kapalné vodě, ale zároveň vytváří ideální prostředí pro volný průchod vodní páry. Voda z hloubky zdiva se odpařuje přímo uvnitř této omítkové vrstvy a rozpuštěné soli krystalizují v připravené síti vzduchových pórů, aniž by docházelo k trhání materiálu nebo vzniku skvrn na povrchu.

5) Sanační štuk

Představuje předposlední krok, což je jemná vrchní omítka určená k vytvoření hladkého a esteticky finálního povrchu. I tato tenká vrstva musí disponovat extrémně vysokou paropropustností, aby nezpomalovala odpařování vlhkosti vystupující z jádrové omítky.

Celou skladbu je na závěr nutné opatřit výhradně vysoce prodyšným nátěrem, nejčastěji na silikátové nebo silikonové bázi. Použití běžné akrylátové barvy by totiž celý systém neprodyšně uzavřelo a vedlo k jeho rychlému selhání.

6) Paropropustná barva (prodyšný nátěr)

Je klíčovou finální vrstvou každého sanačního systému. Její hlavní úlohou je dodat zdivu požadovaný odstín a estetický vzhled, aniž by přitom uzavřela povrch a zmařila schopnost stěny odpařovat vlhkost.

Pokud by se na sanační omítku použil běžný neprodyšný nátěr, pára by se pod ním hromadila, vytvářela by puchýře a barva by se v krátkém čase odloupla.